Khilafatské hnutí bylo velmi důležitou událostí v politických dějinách Indie. Chalífát pod vládou Osmanské říše byl indickými muslimy velmi respektován. Během první světové války se do války ve prospěch Německa zapojila Osmanská říše (Türkiye). Turecko a Německo však válku prohrály a 3. listopadu 1918 došlo mezi spojenci k dohodě, běžně známé jako Istanbulská smlouva. Podle této smlouvy byla turecká území rozdělena mezi Francii, Řecko a Velkou Británii.
Indičtí muslimové byli během války znevýhodněni kvůli své hluboce zakořeněné loajalitě ke kalifátu. Tuto svatou instituci si velmi vážili. Proto byla podpora britské vlády podmíněna ochranou a ochranou tureckých svatých míst a podmínkou, že Turecko nebude zbaveno svých území. Britská vláda však oba sliby nesplnila. Úsporná smlouva z roku 1920, která byla uzavřena pro Turecko i Samarnu, Thrákii a Anatolii, byla od něj vypůjčena a distribuována mezi evropské země. Muslimským světem se prohnala vlna hněvu a indičtí muslimové se vzbouřili proti britské vládě. Muslimští vůdci jako Maulana Abdul Kalam Azad, Maulana Muhammad Ali Zohar a Maulana Chaughat Ali se postavili proti politice britské vlády a byli umístěni za mříže. Proto muslimové zorganizovali masové hnutí zvané Khilabat. Cíle tohoto hnutí