Všichni jsme normální lidé, v jednom okrese v jihozápadních Velkých Chladných Horách, mezinárodní (fruits), kolektiv určité malé skupiny se sešel, aby oslavil Nový rok. Mohou používat svůj jazyk a zpaměti recitovat své rodokmeny sahající až desítky generací, ba dokonce i přes sto generací, překonávají tisíce let a dynastie, udržují spojení, ale je to správné, nebo ne? To je otázka na úrovni antropologie, sociologie a filozofie. Jaký má smysl zpaměti recitovat toto? Za prvé, je to paměť vlastní biologické historie, distribuované ukládání a paměť mozku, ale má to opravdu smysl? Pokud je pamatování biologické historie bezvýznamné, jaký smysl má pamatovat si historii národa, stran, etnické historie a historie lidstva? Za druhé, zdá se, že zvířata si to také nepamatují, jsou velmi svobodná, osvobozují se, krávy, koně a ovce si to nepamatují, po dvou generacích už se ztrácejí v chaosu, ani se neuznávají, dokonce i po jedné generaci, končí v incestu, každý letí svým směrem. Někteří mladí lidé dnes nedokážou ani říci jméno svého dědečka, o pradědečkovi ani nemluvě, někteří dokonce ani neuznávají své vlastní rodiče, říká se, že je to svoboda, individualita, moderní společnost, dokonce i rodiče se podřizují dětem, sledují jejich nálady, říká se tomu respekt k jednotlivci... Každý si zpaměti recituje rodokmen, tváří v tvář účetní knize, s většinou paměti jako měřítkem, 51 %, možná je to nejprimitivnější myšlenka blockchainového uzlu, jakákoli síla, nelze smazat, nelze změnit, navždy, objektivně...