#robot #IA #blockchain #cryptoculture
Boty
Když žijete v místě, kde fouká silný vítr, vítr vás nemůže tolik překvapit. Místo už znáte a co od něj můžete očekávat. Na druhou stranu, když nastoupíte do konvoje v letadle na dočasnou práci, o které ani nevíte, kam vás vezou... máte průšvih.
V poušti jsem potkal androida, říkal jsem mu Boty. Pracovali jsme ve stejném sektoru, sbíral jsem spadlé solární panely a čistil je a leštil. Stali jsme se přáteli, platili mu méně než mně. Neprotestoval, ale měl jsem podezření, že je součástí Robot Resistance. Starý model blockchainu sha 256 Nebyl příliš rychlý, ale nikdy se nezastavil.
Když jsme si povídali před panely, cítil jsem, jak se vzduch ochlazuje. A černý horizont, který hrozil. Obrovská bouře, která by mě sežrala během několika sekund, kdybych neběžel. Vítr mi odnesl tašku a moje věci už patřily větru. Knihy a sešity ve vzduchu a s nimi stará analogová fotografie pořízená v zábavním parku před érou pandemií. Bylo to, jako by mi všechno štěstí z dětství odvál vítr. Ne fotografování! křičel jsem na zuřivé řvoucí poryvy, když jsem běžel do úkrytu. Boty pokračoval v chůzi ve směru bouře, dokud ho nepohltila a já ho ztratil z dohledu.
Druhý den po androidovi nebyly žádné stopy.
Když mě po letech omrzela velká města, odešel jsem bydlet do malého městečka v horách. Jednoho dne jsem se vracel z trhu, otevřel jsem dveře srubu s polenem dříví v ruce a zavřel dveře, studený vánek zůstal venku a cítil jsem velké teplo. Když jsem se přiblížil ke stolu, viděl jsem, že tam je fotka, trochu zničená léty, ale bylo vidět můj velký dětský úsměv. Podíval jsem se z každého okna a oknem s výhledem na jezero se mi zdálo, že vidím záblesk světla. Blesk, který vybuchl do kovového povrchu a zhasl. Ta záře byla poslední, co jsem Botyho viděl.
