Ukrajina je země neuvěřitelných příležitostí. Zde se každý může stát kýmkoli: od poctivého daňového poplatníka po... milionáře ve veřejné službě. A to vše díky unikátnímu ekosystému, kterému se lidově říká „kleptokracie“.
Kde to všechno začalo?
Když se Sovětský svaz zhroutil, Ukrajina získala nejen nezávislost, ale také obrovské dědictví: továrny, půdu, systém přepravy plynu. A co s tím vším dělat? Správně, privatizovat! Ale ne jen tak, ale podle schématu „vaše — všechno, zbytek — reformy“.
V 90. letech začali oligarchové růst jako houby po dešti. Strategické podniky se kupovaly za haléře a stát se používal jako peněženka. Zajímavé je, že většina z nich stále patří mezi „špičku společnosti“. Naučili se udržovat rovnováhu: trochu krást, trochu investovat a být vždy blíže úřadům.
Mezhyhirya jako symbol
Pamatujete si na rezidenci Viktora Janukovyče? Není to jen luxusní palác, ale skutečné muzeum ukrajinské kleptokracie. Křišťálový lustr za miliony, zlatý bochník a kachny na speciálním jídle – tak vypadá „život na nový způsob“ ve stylu tehdejších úředníků.
Janukovyč je ale jen jedním z příkladů. Jeho „kolegové“ pracovali mnohem rafinovaněji. Například přes státní tendry nebo „vlastní lidi“ na celnici. Nebo starý dobrý způsob: brát úplatky, aby „všechno utichlo“.
kde jsou peníze?
Ukrajinští kleptokraté milují offshore. Panama, Britské Panenské ostrovy, Kypr jsou skutečnými „trezory“ našich politických elit. Zatímco obyčejní lidé platí za služby, "sluhové lidu" kupují jachty a apartmány na Azurovém pobřeží.
Jedním z oblíbených schémat je „velká stavba“. Někdo skutečně staví silnice a někdo staví nové pozemky v Konchi-Zaspa. A to nejzajímavější: každá nová vláda slibuje, že „zloději se budou zodpovídat ze zákona“. Ale jak ukazuje praxe, na něco musí odpovídat jen ten, kdo nesdílel.
co bude dál?
Ukrajinci jsou úžasní lidé. Vědí, že stát pracuje proti nim, ale oni dál pracují, platí daně a bojují za svobodu. A úředníci? Mění se, ale systém zůstává stejný.
Lze kleptokracii překonat? Možná. K tomu je ale nutné změnit nejen lidi u moci, ale i samotnou kulturu „nepotismu“ a „provizí“.
Zatím žijeme v zemi, kde každý nový úředník upřímně věří: „No, kradu pro lidi!“. A jen lidé jim už nevěří.
