Dřevo pod každým mým krokem zaskřípalo, dutý a téměř pohřební zvuk se rozléhal v hustém vzduchu baru. Každý postup se zdál obtížnější, jako by samotná atmosféra kolem mě narůstala, tísnivá a pomalu mě stlačovala. Ponořil jsem se do tohoto nudného soumraku, kde se zdálo, že stín a světlo bojují o ovládnutí prostoru, aniž by jeden z nich skutečně vyhrál. Vzduch měl zvláštní konzistenci, téměř hmatatelnou, jakýsi neviditelný závoj, který tížil mou kůži, trochu jako sen, ze kterého se nemůžeme vymanit.
Mihotavé světlo staré lampy mě upoutalo jako jediná hvězda na tmavé obloze. Osamělý maják v oceánu temnoty. Ležela na rozviklaném stole, pokrytá jemnou vrstvou prachu, zapomenutá v rohu baru. Jeho design – čistý, hranatý, prodchnutý chladnou moderností specifickou pro díla Jacoba Jacobsena – kontrastoval se zchátralým a rodovým prostředím, které jej obklopovalo. Čisté linie stínidla vyrobeného z kovu zčernalého časem dodaly objektu téměř futuristický vzhled, ale také nemístný, jako by lampa nikdy nebyla určena pro toto místo. Jeho chodidlo, dlouhé a štíhlé, natažené s přísnou elegancí, geometrickou přísností, která vynikla v atmosféře prosycené tajemstvím a dekadencí. Kov byl pod mými prsty drsný, možná původní, možná postupem let zvětralý, místy rezavý, ale stále pevný. Stínidlo, lehce promáčklé, jako by prozrazovalo mnohem delší životnost než zbytek okolního nábytku. Lampa z jiné doby, z jiného života, který přežil tam, kde všechno ostatní bylo odsouzeno k zapomnění. Jeho světlo, slabé a nažloutlé, občas blikalo a přerušovaně praskalo, jako by proud přerušil špatný kontakt. Tato přerušovanost, toto nepravidelné blikání dodávalo scéně znepokojivou zvláštnost, každý záblesk pohlcoval a vytahoval místnost ze stínů, jako by se samotný objekt snažil udržet slabé spojení s touto realitou. Někdy, v těchto okamžicích krátkých přerušení, se zdálo, že temnota chce pohltit vše kolem sebe, připravená vše pohltit, až světlo pohasne. Zíral jsem na lampu s mrzutým, téměř hypnotickým očarováním. Byl to opravdu ročník? Nebo tam byl nedávno umístěn jako novodobá relikvie ve starověké svatyni? To bylo těžké říct. Věděl jsem jen, že se zdálo, že má přítomnost, vlastní vůli, jako by byla tichým svědkem něčeho, čemu jsem dosud nerozuměl.
Nebo možná... byla to moje mysl. Moje mysl se ztrácí v tomto bludišti pocitů. Konečně jsem se posadil, nebo lépe řečeno, klesl jsem vyčerpaný do křesla, které pod mou vahou vrzalo. Sotva jsem se rozhlédl, ucítil jsem jejich přítomnost. Byli tam jiní, seděli kolem stolu, nevýrazné siluety, tvary sotva lidské, nebo možná příliš lidské, abych je opravdu rozeznal. Bytosti, vynořující se z nedozírných hlubin, možná i následovníci Cthulhu, jako jsou ti, které Lovecraft popisoval ve svých příbězích. Jejich přítomnost, těžká, neprůhledná, zahalila místnost jako mlha, kterou nebylo možné rozptýlit. Jejich tmavě šedé kabáty splývaly s temnotou a klobouky stažené tak nízko, že zakrývaly jakýkoli náznak tváře, jako by byla vymazána i myšlenka na jejich identitu. Tito tvorové, pokud je tak lze nazvat, jako by se vynořili z jiné éry, z jiného světa, vznášeli se v prostoru mezi realitou a noční můrou. Sotva se hýbali, ale jejich pohyby byly pomalé, jakoby v závěsu, zkreslené, posunuté, stíny bez skutečné podstaty, které jako by vibrovaly, oscilovaly na hraně viditelného a nepopsatelného. Jejich pohyby, nepostřehnutelné, odporovaly logice lidského pohybu, jako by podléhaly jiné gravitaci nebo jako by existovaly v době, která mi nepatřila. Byli jsme tam opravdu, nebo jsem upadal do snu, bdělé noční můry, kde se hranice reality a mýtu pomalu vytrácely? Možná jsem se už jednou z nich stal. Duchové, iluze nebo možná... to, čím jsem se stával, já sám. Byli jsme tam opravdu, nebo jsem upadal do snu, bdělé noční můry, kde se hranice reality a mýtu pomalu vytrácely? Možná jsem se už jednou z nich stal. Duchové, iluze nebo možná... to, čím jsem se stával, já sám. Před nimi, uprostřed stolu, byl list. Bílá nebo světle žlutá, v tomto mihotavém světle se to dalo jen těžko poznat. List se zdál téměř neskutečný, jako by se vznášel nad letitým dřevem, nemohl se plně dotknout reality, ležela tam záhada, výzva čekající na rozluštění. Jeho křehký vzhled kontrastoval s tísnivou tíhou bytostí kolem něj. Byla tam, záhada zavěšená mezi dvěma světy, vzdorující každému, kdo se odvážil dotknout se jí okem nebo rukou. Tento tenký plát, na pohled tak křehký, silně kontrastoval s tísnivou přítomností stínů, které ho obklopovaly.
Pak, jako podzemní šepot stoupající z hlubin propasti, dolehl k mým uším zvuk. Byl to šepot, sotva slyšitelný, vycházející z jedné z těchto nezřetelných siluet, spíše stín než hmota, více duch než tělo.
"Ty taky... taky hledáš Satoshi, že?" »
Zdálo se, že ten šepot v sobě nesl celou tíhu dávného tajemství, jako kletbu, zaklínadlo, které mělo odrážet celé věky. Stáhlo se mi hrdlo, ztuhly mi rty. Na okamžik jsem zůstal zticha, neschopen reagovat. Pak jsem třesoucím se, téměř váhavým hlasem konečně odpověděl
"Ano…"
Sotva tato slova opustila moje ústa, jako mávnutím kouzelného proutku se přede mnou objevila sklenice brandy. Jeho příchod, tichý, se zdál nadpřirozený, jako by tekutinu zhmotnila nějaká neviditelná síla, ovoce prastarého triku nebo tajemného úskoku. Sklo bylo těžké, vyřezané z tlustého křišťálu, který zachycoval mihotavé světlo a proměňoval zlatou tekutinu, kterou obsahoval, ve skutečný vodopád roztaveného zlata. Pod touto neskutečnou září se brandy třpytila, každý záblesk světla zdůrazňoval bohatost její textury. Vůně alkoholu se pomalu šířila vzduchem jako závoj, který zaháněl kyselou a suchou vůni starých cigaret, žluklý pach plísní, který ulpíval na zdech a přítomných duších. Nebyla to jen vůně, bylo to pozvání – zastřený příslib pravdy, která byla dosud skryta. Kytice brandy byla složitá, s tóny letitého dubu a vzdáleného koření, jako by každá kapka v sobě nesla příběh hledání, tajemství, kterému porozuměli jen ti, kteří se odvážili ponořit se do jeho hlubin. Pomalu jsem zvedl sklenici, cítil její váhu na svých prstech, teplo alkoholu jemně vyzařovalo skrz studený krystal. Při prvním nadechnutí mě zaplavila bohatá, opojná vůně, jemná mlha vůní, která mě přenesla jinam, daleko od tohoto stolu a těchto stínů. Brandy v té tmavé sklenici byla víc než jen alkohol – bylo to zrcadlo záhady, kterou jsem sledoval.
Pokračování..